Baf

26. října 2011 v 12:44 | Anne
Kristova noho! Tolik prachu zde snad ještě nebylo! A těch černých vdov a jejich pavučin... ach, jak smutně zanedbané *kých* je to pravda.
________________________________________________________________________________
Možná... opravdu jen možná, mne včera v noci napadlo, že bych přeci jen mohla přidat nějaké to malé přesměrování do nedostinných končin zabydlení šílené Anne. Zdá se totiž, že opravdu nastala nová etapa mého života a myslím, že by byla škoda, kdybych vás mou novou noční můrou neprovedla. Proto se tedy naposledy nadýchejte zatuchlého vzduchu starého zápisníku a čelte smyšlenostem jejího Pomatenstva na nové adrese!
 

Plesnivějící rozloučení s prošlou minimální trvanlivostí

7. října 2011 v 11:37 | Annie - Frederick |  Napsané narůstajícím šílenstvím
Jsem anděl. Jsem zkoušený anděl a Bůh ode mne zřejmě očekává, že když on řekne, tak já klidně lehnu na podlahu a olížu podrážky jeho sandál. Jsem anděl, ale vykořisťovat se nenechám. Nejsem ta, co se nechá s přihlouplým, podlézavým úšklebkem naprosté oddanosti topit v záchodové míse vykořistění. Už ne. Ponaučila jsem se a už nemám potřebu nechat své ubohé prstíky pálit jen kvůli ubohým náznakům...eh...lásky. Nechce mne? Moje nebo jeho smůla? Jednoznačně má. Krutý osude. Ohyzdná lásko. Proklaté zvracení.
Nejsem krásná a jedinečná sněhová vločka, jsem stejný organický odpad jako všichni ostatní*, a tak to také zůstane. Popel jsme a popel zůstaneme. Nemilovaný zbytek špíny. Popel, který po nás zbyde potom, co zahoříme láskou k někomu, kdo si jí nezaslouží. Ubohé, opotřebované smetí. V mém případě kostnaté, neschopné pozřít cokoli bez náležitého pozvracení. Nemocná a špatně pochopená víla, která si raději vyřízla jazyk, než aby musela poslouchat hloupé poznámky ostatních na své názory. Maličký hloupoučký drobeček, mrtvolné tělíčko zármutku.
*Klub rváčů - Chuck Palahniuk

Ano - jsem chorá. Duševně i fyzicky, nezní to trochu opotřebovaně? Mé příběhy se splétají v jeden hrající tak depresivními nářky, že je jen těžko uvěřitelný. Četli jste si o utrpení, bolesti, hlouposti, lásce...a před dlouhou dobou o nemoci. Nemoc mého srdce je záludnější a já slábnu, moji drazí. Mé kosti křehnout, je jen otázkou času, kdy ze mne potáhne poslední, hnilobou páchnoucí výdech. O mé nemoci neví pár slečen a mne mrzí, že se to musí dozvědět zrovna tak nanicovatým způsobem. Nějakou dobu jsem nekomentovala Vaše báječné články a dost se za to stydím. Slibuji Vám, že jakmile mi bude lépe... okomentuji Vám co jen budete chtít. Ale to už bude v době jiného příběhu, který se sem, na mou milovanou Nepoužitelnou žárovku, nevejde. Došla jsem k rozhodnutí, že jí nesmažu, to ano, ale psát sem již nehodlám. Ví o mé skrýši příliš lidí, kteří nejsou tak šílení jako já a své "normality" využívají ke kopírování mých podlých, avšak originálních nápadů. Jestliže budete chtít můj nový, ještě nevzniklý blog, napište si a já se vám jistě brzy ozvu.
Jako stín se vám připlížím ke komentářům a zanechám Vám souřadnice místa ztroskotání mé maličkosti.

Sbohem, má drahá ponurá nepoužitelná žárovko. Byla jsi mi věrnou přítelkyní v beznadějných chvílích mého šílenství.