Leden 2011

mír, lásku a antidepresiva každému, komu to chybí

29. ledna 2011 v 19:11 Napsané narůstajícím šílenstvím
rasta ♥
Dnes jsem opět spadla do depresí které byly víc než nepříjemné. Jen jedna věc mě zachránila... Dnes jsem sledovala pomalu vznášející se dým ze špeka marihuany, jež proplouval mím pokojem. Bylo na tom něco kouzelného něco, co už se nemusí nikdy opakovat. A nakonec to tlemení se naprostým pitomostem také není k zahození.... :DD Smála jsem se snad všemu a nesmála jsem se sama. Byl tam můj přítel (respektive můj gay přítel) :)) Je asi nejhodnější člověk kterého znám, kterému se můžu svěřovat a kterému můžu důvěřovat. Je naprosto úžasný... Ovládá telepatii avšak se mu to nepříjemně vymyká z rukou. Po dobu co jsem s ním ho mám neustále v hlavě... Je mi z toho špatně, bolí mě hlava... Nevím...Asi by s tím měl na nějakou chvíly přestat...

Sebepoškozování...

29. ledna 2011 v 0:20 | Yeah...I´m strange girl |  Napsané narůstajícím šílenstvím

Nechci to dělat, ale jinak to nejde... Jsem až po uši zabořená v ubíjejících depresích. Svět je modrý, studený a nenávistný. Odtahuji do sebe všechno, co mi může pomoct... Nevím proč to dělám. Už tolika lidem jsem slíbila, že toho nechám. Že mé ruce už nikdy nezohyzdím jizvami, ale je to těžší než se zdá. "Jsi blbá!" jsou slova kterými mě častují mí přátelé. Nikdy by se to nemusel nikdo dozvědět, kdybych to neřekla své nejlepší kamarádce. Už jí ani tak říkat nemůžu... Ale, ona za to nemůže. Můžu si za to v podstatě věci sama. Před několika sekundami mi došlo, že se tím nejspíš bránila, protože nechtěla být na tohle absolutně zbytečné téma sama. Zkazila jsem si život hned na začátku a prožila jsem toho víc, než vůbec někdo prožije (nikomu bych to nepřála).
Chodila jsem s jedním klukem o hodně starším než já. Trvalo to zhruba dva měsíce... Dva měsíce a z toho měsíc bolesti, strachu, nervozity... První měsíc byl úžasný, druhý měsíc s jizvami, které se již nikdy nezahojí. Bil mě... Bil mě, ale já ho i tak milovala. Je mi ze sebe sama špatně... Pamatuji si na jednu noc, při které se opil a zbil mne do krve. Myslím, že jsem na chladných dlaždičkách jeho zastaralé a vším zaplněné koupelny ležela až do rána... Nemohla jsem se pohnout. Nakonec jsem se probudila v nemocnici a první co mi oznámili bylo, že můj přítel byl zatčený.
A teď opět známí kruh sebepoškozování... Když píšu tenhle "článek", pohlížím na své ruce a dívám se na lesknoucí se žiletku přede mnou. Mám, nemám...? "Jsi blbá!"... Všude kolem mě je tichá tma, která na mě zlostně vyhlíží z každého osamělého koutu mého pokoje. Na klávesnici mi dopadá medové světlo mé lampičky a zároveň mi osvicuje žiletku, ve které je vidět úplně jiný a ostrý paprsek světla. Bílá jizva na zápěstí, zlé ticho a pramínek pomalu tekoucí krve...

pár slov o Medúze

28. ledna 2011 v 23:36 | nepoužitelná...však vy víte.... |  Napsané narůstajícím šílenstvím
Momentálně toho prožívám tolik najednou, že nejsem schopná se z toho nějakým normálním způsobem dostat. Jak jsem si všimla, mnoho jedinců kteří mají problémy s kterými se nechtějí někomu svěřovat tak je píšou na blog... Blog který se k sobě absolutně nehodí svou barevností a jinými zbytečnostmi jsem si založila z čisté nudy a chtíče se někomu vyzpovídat :D Berte to jako detail.... táák....
Je mi třináct let, jsem, jak všichni říkají "divná" a mám poloviční mozek od jiných, ale stejně omezených jedinců jako jsem já. Jednou jsem se dostala do chladných zdí léčebny mentální anorexie, ale to nehodlám rozmazávat, protože je to depresivní...
Párkrát se mi povedlo dostat se do astrálního světa a tak "cestovat". Učím se telepatii, ale asi s tím brzy skončím. Jinak je to jen horší :DD