bílá a přitom černá mlha

11. února 2011 v 9:09 |  Napsané narůstajícím šílenstvím
Ležení v posteli po celou noc, přes kterou jsem skoro neusnula, budíc se samými beznadějnými sny... To radši budu celý den psát a snažit se neusínat. Myslet na nemocného kamaráda, kterému se včera udělalo ve škole hrozně špatně musím pořád...Mám horečku, je mi nepříjemná zima jež mi každou chvíly přejíždí přes záda, ale ještě víc mne chladí tmavý, strachem nasáklý mrak, jež se na de mnou objevil už večer.
Venku je ponuro... Kolem dokola to vypadá jako bychom byli uvěznění do skleněné koule a do vody v ní, byla pomalu vylévána naředěná bílá tempera. Vypadalo by to úplně stejně... Čas od času vrzne nějaký pták svým unaveným hlasem a chabě nás upozorňuje o tom, že už je vlastně ráno. Větve najednou podivně zkroucené, vypadající jak z filmů Tima Burtona byly obsypány drobnými kapičkami vody a jen tak mimochodem, občas nějaká ukápla do nevlídně vypadající trávy, jež měla po dobu roztání sněhu ošklivou, hnědou barvu. Není to moc pěkný pohled, ale nechci už přemýšlet pořád nad tou donekonečna se omýlající věcí v mé, "imbecilní" hlavě. Nesmím... Pozoruji pomalu se probouzející svět, který momentálně vypadá pořád stejně a přemýšlím nad tím, kdy začnu psát veselé, barvami prosvícené a svěží články... Čaj podivné chuti od babičky pomalu chladne, protože se mi moc nechce ho pít. Asi ho otrávila a teď za dveřmi čeká s nedočkavým úšklebkem a potichu si škokodolibě promne ruce pokaždé, když uslyší něco jako dusící se kašel a já za úmyslem udělat jí radost, suše kašlu pořád.
Nejspíš se mi pomalu odkrvuje mozek, protože nejsem schopná vymyslet větu, která by stála za přečtení. Ale nebudu spát, nebudu zvracet a nebudu přemýšlet o nezměnitelném...!
Kolem tikají hodiny nepříjemnou rychlostí... Slyším jakoby ozvěny tikání a není to dvakrát příjemné. Zvedá se mi žaludek, motám se a už skoro nevnímám hlasy ostatních. Prostě jen píšu... Sedím na nepohodlné židly nabarvené na červeno, mám na sobě černou mikinu skrývající otravné hippie pyžamo a divně unaveně se pokouším o úsměv do zrcadla. Momentálně mi nejde ani to, pokusit se o normální pohled... Tohle je zvláštní. Své city jsem uměla dát najevo, kdysi... Působila jsem jako chápavá zpovědnice a občas jsem dokonce i pomohla a vymluvila jsem smrt kamarádky, ale teď se motám v tom samém. Už chápu, proč nechtěla, aby se někdo dozvěděl o sebepoškozování... Už chápu, proč byla často zamlklá, neklidná a roztěkaná... Chápu dlouhé rukávy smutných lidí na pokraji zhroucení. Chápu a soucítím s problémy tak milých, laskavých, chytrých a krásných lidí. Přemýšlím nad těmi, co se mi někdy svěřili se svým problémem, kteří ostatním přidělávaly starosti a také každého odbývali slovem "nic". A nakonec se z toho všeho vymluvili a odcházeli s o něco čistší hlavou. Nikdy mne to moc nezatěžovalo... Ačkoliv musím brát v potas, že v tu dobu jsem také nikdy neměla deprese a nikdy jsem nechodila v černém oblečení.
Teď najednou jsem zamlklá já a teď najednou potřebuji podle psychologů pomoci. Zase se v tom hrabu jak v jídle ze školní jídelny: dívám se na to s jistým znechucením a přemýšlím o tom to zabalit...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama