Srpen 2011

The worst holidays ever.

31. srpna 2011 v 19:34 | Annx_X |  Napsané narůstajícím šílenstvím
Hloupé. Volné dny protekly mezi prsty jako zrnka otráveného cukru a spadly na zem nenávratna.

Troufám si říct, že letošní prázdniny byly ty nejhorší které jsem kdy zažila. Protože jsem hloupá a neopatrná, protože neberu lásku s respektem, několikrát jsem se bezhlavě zamilovala jak do slečen, tak do kluků. Nechala jsem do sebe bodat kýmkoliv, jako bych byla nějaká využívatelná nesvéprávná voodoo panenka. Měla jsem jeden jediný plán na prázdniny, který jsem měla dlouho dopředu dovolený... a co se nestalo: Den před tím mi matka oznámila, že tam nesmím. Odporné zvíře mi zabilo mého jediného přítele mr. Bona (nejkouzelnější laboratorní myš kterou jsem kdy měla tu čest chovat). Můj gay kamarád, jež mi zpestřoval přestávky ve škole, neudělal opravky, protože si na něj učitelka zasedla (horší je, že ona o sobě mluví jako o "spravedlivé"), a odchází na jinou školu. Jsem psychiatrem nazvaná za nenormální a na základě toho mi doporučil pobyt v blázinci.
...fuck~
Myslím, že nemám sílu dál bojovat jak o psychické, tak o duševní zdraví, ale nechci si to přiznat. Jsem asi nenormální, ale poprvé mi to vadí. Mám to lékařsky potvrzené hrůzostrašným razítkem přes které je podivná muří nožka a proto mne to nebaví. Všichni už o mé nenormalitě ví a chovají se ke mne bez respektu když mají potvrzeno, že jsem jen nebezpečná sama sobě.

Co mám udělat?, ptám se sama sebe. Mám rozkousat jejich děti a vnitřnosti hodit do drtiče odpadků? Mám jejich mozky napíchat na ostnatý drát jež se leskne na plotu naší základky? Měla bych se schovat pod postel s cedníkem na hlavě a až do zazvonění budíku nevylézat ven? Mám ještě dost času, napadne mne, promyslím to s Nancy.

Nechť pro vás zítřek neznamená takové utrpení jako pro mne...~

Nesmím odejít, ale nesmím zůstat.

31. srpna 2011 v 2:13 | Annx_X |  Napsané narůstajícím šílenstvím
Přála bych si někam utéct.
Kéž by se jen někde v rohu mého pokoje objevil nějaký tajemný vír s konejšivým a uklidňujícím světlem kterým bych byla vtahována do jiného světa. Nechci umřít..., chci jen zmizet. Nebýt tady. V téhle dimenzi. Ve dvacátém prvním století. Utéct tam, kde se čas neurčuje zbytečnými a povrchními minutami, ba dokonce hodinami. Chtěla bych potichu žít ve svém severském světě, kde by mi vlasy čechral drsný ledový vítr, kde by nebylo sychravým mokrem poznat čiré slzy, kde bych EXISTOVALA v souladu s šedými ponurými mraky a zpěvem kamenů na skalách. Dokázala bych plynule mluvit i se staršími muži ze kterých mám v tomhle světě snad větší strach, než z velkých chlupatých pavouků (jak trapné přiznání...ehm xD). Tam, kde bych uměla létat. Tam někam, kde bych nemusela nenávidět. Kde bych se měla ráda. Kde bych měla přátele. Nebo... kde bych měla Kirinku a Yufy stále sebe...
Potřebuji nějakou skrýš. Daleko odtud. Od lidí, co si myslí, že jsem nenormální. Od těch, co věří tomu prolhanému psychiatrovi. Já jsem "normální"..., ale ne ve stanovených cestičkách normality všech ostatních. Nemám potřebu být jako všichni a proto patřím do vypolštářovaného pokoje s jedním oknem? To je nespravedlivé. Nemohu odejít někam pryč po tak dlouhé době, co jsem se nedostala z města. Nemají právo mne dát do psychiatrického zařízení jen proto, že mám jiný zvrácenější, temnější a beznadějnější pohled na svět. Ano, řezala jsme se. Ano, nedokážu mluvit tak, aby to ostatním vyhovovalo. Ano, miluji krev a bolest. Jsem taková. Proč bych měla patřit do ticha a do zatuchliny starých svěracích kazajek? Nemám potřebu se zabít... ač jsem měla, přiznávám. Avšak uvědomuji si - již velice jasně -, že kdybych odešla, byla bych zbabělá. Mluvil by ze mne strach (více, než z tohoto článku) který by mne naprosto oslepil.
Viděla jsem alternativu. Nebyl to boj o spravedlnost, ani zdaleka ne. Měl to být útěk z pout bezmoci. Chtěla jsem se vrhnout po hlavě do nicoty, zatímco by z otevřených žil odkapaly poslední kapičky krve. Zmizeli by sny. Vypařila by se touha po lásce. Vsákly by se slzy. Utichl by život. Za pár hodin by tělo započalo svůj rozklad...

"...plná suicidálního myšlení, cítící se nepochopená, nehodlající mluvit se svým lékařem, odmítající antideresiva. Má dlouhotrvající deprese, které, jak říká, započaly od konce listopadu 2010. ..."

Nesmím odejít, ale nesmím zůstat, běží mi hlavou když přemýšlím o tom, jak strašné bude, když se mi nepodaří změnit do konce září svůj pohled na svět...
Nepodaří se mi to.

Klauni neexistují

27. srpna 2011 v 21:08 | Frederick |  Fosforeskující zvratky
Bylo, nebylo, v mé nechutně zvrácené mysli, zrozena nepříliš hlubokým spánkem, objevila se jedné temné noci jedna malá noční můra...

Stojím na mýtině zalité poledním světlem. Všude kolem jsou břízy s bělostnými kmeny, na jejich větvích zpívají ptáci a všechno má nádech pravého bezstarostného léta. Zpoza kopce se najednou objeví malá holčička. Řekla bych, že jí nebylo více než uťapané čtyři roky. Podle všeho je unavená... tak moc, že se zdá, jako by byla na konci svých sil. Ztěžka dýchá, má potrhané šatičky. A... jsem to nejspíše já.
Nedaleko je slyšet hudba. Zmatečná a rozdováděná, pouťová hudba. Holčinu táhne vůně cukrové vaty a barevné kouzlo kočovníků. Jde za melodií. Nezastavuje se, i když její nohy dávno přestaly šlapat. Je něčím přitahována a nedokáže se zabrzdit. Její blonďaté vlásky vlají v chladném větru vzbuzovaném podivně a nesmyslně vyvolaným letem. Hudba je stále hlasitější, přehlušila zpěv ptáků který se náhle mění v nesnesitelný vřískot. Zatmělo se mi před očima a když se mi opět objevuje obraz, vidím jak slečnu drží nějaký klaun. Třikrát větší než je ona sama, zmalovaný, s roztrhanou krví potřísněnou košilí a špinavými plandavými kalhotami. Jeho šílenstvím zkřivený obličej se zaliká v děsivém smíchu když chytne holčičku za vlasy a zdvyhne jí do úrovně jeho obličeje tak, až se jí může dívat do očí z kterých jí momentálně proudí záplavy slz. Nervy drásající smích, křik a bezmocnost holčičky... to všechno se zvýšilo tím, že klaun náhle odněkud vytáhl velký a podle všeho dost tupý nůž. Malá už se ani nebrání, všecho se jí zdá ztracené, takže jen pláče dál a trpí strašnou bolestí kterou jí způsobil tím, že jí držel za vlasy takovou dobu, dokud jí pár pramenů nevytrhl z hlavy.
Obraz se na pár vteřin vytrácí a já po vyjasnění vidím, že nůž se ocitl u její hlavní tepny. Pár sekund očekávání a zdá se to jako celá věčnost. Proboha, udělej to už, ty idiote!, proběhne mi hlavou když vidím, že ta čtyřletá upadá do bezvědomí. Když konečně ztratila vědomí, napřáhl se a probodl jí břiho na čtyřech místech ze kterých se vyřinula krev a stékala po zelené trávě až k mým nohám. Neustoupila jsem.
Potom odhodil poskvrněný nůž a když viděl, že nedýchá, dodatečně ještě chytil její krk a škubl s ním. Se zvukem podobným praskající větvičce jí strhl vaz a poprvé se podíval na přihlížející- na mne. Nadechl se a šel ke mne, kupodivu znovu s nožem v ruce... byl skoro u mne a já nakonec už jen viděla, že se napřáhl a...


Probudila jsem se. Viděla jsem sama sebe ve čtyřech letech s bodnými ránami, přihlížela jsem jak krvácím a zaslechla jsem zvuk při přerušení vazu. Mm... zajímavé, řekla bych. (houby...zajímavé je, že Frederick by řekl: Dost krutéé!) Ale to je jedno. Zapsala jsem a nakreslila jsem to, co jsem si pamatovala. Mé sny jsou divné...

Ve snu se polechtám v krku a vznikne nová rubrika...

24. srpna 2011 v 13:07 | Frederick
Jak jste již mohli vytušit, moji malí a krvelační, žiji více méně v noci. Dříve jsem sice také tak marnila svůj zbytečný život, ale nyní (nyní => trvající skoro půl roku) je to jen a jen díky mé nespavosti. Občas jsem měla krušná období díky tomuto nočnímu defektu kterýž mi nedovolil spát, ale někdo jako já si prostě zvykne...
Byly měsíce přes které jsem naspala zhruba pět hodin a divné bylo, že se to na mne příliš neotisklo i v případech, kdy jsem bezesné noci trávila šitím při nedostačujícím umělém osvětlení které mi prostě a jednoduše MĚLO zničit oči. Ale nestalo se dočista nic. Změna se projevuje až teď na konci prázdnin. Jak? Tak, že mi cosi dovolí (od oka) dvě hodiny spát. Není to ale obyčejný spánek s poklidným oddechováním a přihlouplým úsměvem spokojeného dítěte. Možná to dělá změna léků a já teď nějak mutuji, nebo se mi smršťuje mozek, nebo mi někde uvnitř rostou nějaké výrůtky díky kterých budu mít úžasné schopnosti, ale... tak či tak, mé snění probodávají noční můry. Temné a nechutné. Třpytí se v nich věci ze kterých mám strach, před kterými se snažím utéct. Možná bych si měla projít Špatností způsoby, jako každý superhrdina před tím, než objeví své jedinečné schopnosti. Ale to je jedno... o tom vás budu informovat až si tím budu stoprocentně jistá.
Teď k tomu, proč vám to říkám.
Dnes okolo třetí hodiny ranní, potom, co jsem probudila s výkřikem zpocená a vyděšená, jsem se rozhodla, že založím novou rubriku. Do ní hodlám zpracovávat své noční můry ve stavu podobném článkům s prošlou lhůtou, díky kterým se vám po přečtení (možná) bude chtít vyskočit z kůže, nebo budete mít potřebu vytrhat si všechny vlasy co vám po staletí rašili na vašich kebulkách. Myslím, že jako traumatizovaná mrňavá holka, bych měla něco takového někam vážně psát, protože jinak se z toho asi vážně zblázním. Fajn... proto tedy rubrika: Fosforeskující zvratky.


Příjemně se bavte a nehrajte si s očními víčky mrtvol na pohřbech, dopředu vám říkám, že obvykle nejsou zašitá.

Frederick

Všichni jsme nechutní aneb bisexualita.

21. srpna 2011 v 19:12 | Frederick |  V náručí objektivu
Přemýšlela jsem o své orientaci. Jsem bisexuální, to vím naprosto přesně. Doktoři to komentují čímsi jako pohlavní nerozhodností. Ano, řekla bych to tak. Možná bych k tomu přidala slova jako nevyrovnanost, či otevírání se novým alternativám při pohledu na vztahy a lásku (ne, že by to někoho zajímalo). Přemýšlela jsem nad tím, proč to heterosexuálům vadí... proč jim vadí jiná orientace? To, že se zrovna heterosexualita rozprostřela po skoro celé populaci neznamená, že by jsme měli být MY (my, co jsme jinak oriantovaní) odsuzovaní, ne? Přijde mi to takové... nepochopitelné. Jistě, už povětšinou nejsme námětem k tabuizovaným tématům, resp. tam už tolik nezapadáme, ale odsuzovaní jsme stále.
Nepřijde a nikdy mi nepřišlo nechutné to, když se dva kluci políbili, či když k sobě nějakým způsobem vyjádřili lásku. Nikdy mi nepřišlo nenormální když se líbaly dvě slečny. Vždycky se mi to líbilo, protože pro mne to je strašně, strašně sladké. Možná je to otázka vychování, nebo jen prostě otázka úhlu pohledu... nevím.
Každopádně mi to přijde podobné jako názory na emo styl. Všichni se upjatě drží jednoho názoru odsuzující tenhle styl, protože jinak by byli vyřazení z kolektivu. Líbí se ti emo? Tak táhni, ty k nám nepatříš. To je smutný fakt 21. století, který se táhne už od minulosti. Žijeme v bludech, které jsou prohlášené za silácké a za prosté "pravdičky" a všichni to přijímají s pokyvujícími hlavami.
Jsem bisexuální a nestydím se za to. Není to nic neobvyklého, stačí tomu jen přijít na chuť. Jestliže mám chuť "sbalit" slečnu, jsem Frederick. Citlivý a chápavý core emař. Mé oblíbenější já...


Vážně to jsem já, věřte či nevěřte xD

Potom je tady Ann... možná poněkud citlivější, nevyrovnanější a sebekritičtější. Ta přichází na scénu když mám chuť být "roztomilá" emařka pro srdce temných princů a ochránců.



Mám opravdu radši Fredericka. Dokáže být docela milý, ale také arogantní a sebestřední. Ann je taková... zakřiknutá. Tichá a pouze přihlížející. Občas šeptne něco pobuřujícího, ale když, tak následky dokáže přijmout.
Jsem rozdvojená osobnost ve snesitelném stádiu. Baví mne, že to ostatním vadí a proto prostě taková/ý budu.


Nesuďme lidi díky jejich orientaci, či vzhledu. Ničeho tím nedocílíme. Všichni máme právo existovat a všichni máme na výběr. Můžeme se rozhodnout a prošlapat si své cestičky o kterých třeba jen tušíme, že vedou tam, kam chceme ať už vedou k jiné orientaci, nebo k dilema o barvě vlasů... Všichni jsme jen lidé žijící krátkou chvílí mezi narozením a smrtí. Jsme stejní, tak si to uvědomme!

V "mých" očích.

14. srpna 2011 v 14:38 | Frederick (Annx_X) |  Výmysly ohavných brouků ~ Povídky
Mraky ověnčily naše město stejně temnou výzdobou, jakou měla na pohřbech naše mrtvá domácí zvířátka, a teď padají níže a níže, jako by Ústí chtěly vymazat z map a přimět ostatní zapomenout na jejich příliš zbytečné životy které vedli. Stále větší tmu se snaží zabít pouliční světla umělým oranžovým světlem z čehož vznikají podivně modré studené stíny za vším co se zrovna naskytlo čirou náhodou na ulicích. Povzdechy procházejících slečen jejichž dekolty zdobí náhrdelníky se zlomenými srdíčky se odrážejí od stěn polorozbořených domů a letí přímo do šedivích mas levné šlehačky kterou někdo nastříkal na oblohu a letí pryč od nás všech.
Schnoucí květiny v zahradách neprojevují žádné známky něčeho, co by se třeba jen trohu podobalo životu, z korun stromů se občas uvolní pár hnědých lístků a s opatrným kroužením se snesou na vyprahlou zem. Někde hraje hudba... slyším housle. Melodie se nese ke mě, potom k protějším zahradám a napříč celou ulicí. Možná jsem jí slyšela jenom já, protože nikdo z procházejících se, se ani na okamžik nezastavil. V něžných notách a jejich osnově mi na chvíli závlály vlasy a po tom, co mi dopadly na ramena se ještě více ochladilo.
Vzhlédla jsem k obloze a a na můj obličej dopadlo pár ledových kapek deště. Šepot vody v oblacích začal dopadat v podobě malých kapiček na zem a za pár minut jí zkrápěl v mokrých provazech spojující nebe se zemí...
Ps: Takhle člověk vidí svět v době, kdy se předávkoval léky na tlak a svíjí se po večerech v agónii.

Vychrchnutý chuchvalec chlupů v podobě slov.

8. srpna 2011 v 21:46 | Annx_X, které je však milejší oslovení Frederick |  Napsané narůstajícím šílenstvím
Po nějaké době jsem opět zpět. Stejně zkažená, jen možná trochu víc otrávenější než kdy předtím. Moje máti s bratrem odjeli na chatu, v domě je ticho, je mi fajn a přesto do breku. Slečna s kterou jsem chodila/nechodila se semnou rozešla neohlášeně, takže jsem se o tom dozvěděla až po nějaké době od kamaráda. V podstatě by se dalo říct, že mne pár týdnů podváděla a já jsem na to jen nedokázala přijít. To je jen taková hloupost o které jsem se tady chtěla jen tak letmo zmínit, protože zřejmě umírám potřebou se svěřovat do blogu. Abych vám přiblížila mé pocity, tak se cítím:
A) Poníženě a podvedeně
B) Otráveně a s neovladatelnou chutí vyškrábat mé "ex" oči (viz. obrázek)
C) Unaveně a zdeptaně
A pár dalších miliard pocitů, které nestojí za zmínku...

Poznámka: Přestávám v lásku věřit..., ale pořád si to nechci úplně připustit. Na to mi bude muset ještě někdo párkrát rozdrásat srdce, nebo ho hodit do drtiče odpadků, aby ve mne láska úplně vyhasla.

Začala jsem psát povídku a dnes v noci jí hodlám vítězoslavně dokončit. (Bude to emařská slátanina , takže neočekávejte zázraky) ^^
Mějte se co nejlépe... Váš Frederick.

S nádechem pohádky a vůně holčičích snů.

4. srpna 2011 v 0:36 | Annx_X |  Výmysly ohavných brouků ~ Povídky
Včerejší noc byla celá zahalená černým závojem nespavosti. Tedy..., pro větší přesnost byla její polovina probděná a pozbytek noci jsem byla v podstatě mučena dilematem zda spát či nespát, když se mi po letmém přimhouření očí zdají živé (opravdu živé) noční můry. Po několika nekonečných hodinách - tuším, že byly dvě hodiny - jsem se rozhodla, že při otevřeném okně aspoň něco napíšu když už se nedá nic jiného dělat. Takže jsem začala: nasadila jsem si sluchátka a aby byl článek pozitivní, pustila jsem si unspirující Reginu Spektor (http://www.youtube.com/watch?v=aieNKcJcFDw&NR=1)...

Noc. Za okny vysedávájí malé princezny čekající na záchranu. Sice nemají korunky tepané drahými kovy s diamanty a vzácnými kameny, ale nevadí jim to. Sledují noční oblohu obsypanou milióny zařících hvězd a každou noc doufají, že z tohohle temného potahu na kterém se usadila spousta třpytek (a kterým určitě maminky vždy kolem půl deváté přikrývají oblohu s měsícem místo polibku na dobrou noc) se jednoho letního večer vynoří vraný oř s krásným a šlechetným princem na jeho hřbetě. Proto si vždy před spaním malé princezničky česají blonďaté (zrzavé, hnědé, černé, plavé...) vlásky, před zraky maminek ulehnout do postýlek, počkají si na pusu na dobrou noc a po zaklapnutí dveří při odchodu rodičů zase pokradmu vylezou ze svých loží a přestěhují se k oknu, kde potom trpělivě vyčkávají příchodu svého prince. Je to sice vyčerpávající, ale pro lásku se musí něco objetovat, říkají si. A tak tam sedí vytrvale pár hodin, ale potom jejich oční víčka zamávají bělostnou vlajkou, unaveně zavřou holčičí oči a nechají holčičky spát s rukama složenýma na parapetu na nichž spočinou i vyčerpané hlavičky.
Ráno, po zjištění, že se princ opět neobjevil, nechtějí slečny propadat zoufalství z toho, že má třeba jinou, ale naopak přemýšlejí například nad tím, jestli minulý den neudělaly něco, co třeba jeho veličenstvo odradilo od návštěvy princezen. Hloubají nad tím, jestli se princ neurazil či zda třeba nežárlí na jejich plyšáky ležící vedle nich v postýlkách. Občas se princezničky cítí provinile, protože se včerejší den políbily s jiným... a cítí k jinému hlubší cit který po letech ztratily ke svému imaginárnímu příteli. Po čase na prince zapomenou. Ve snění jim brání jejich zkoušky a představení baletu, puberta a její nástrahy, alkohol, ponuré životní styly...
V jeden večer, kdy pro ně nebude mít nic cenu, kdy všechno dostane tmavě modrý depresivní nádech, kdy budou v rukou třímat nůž či léky na spaní, kdy jejich mysl zaplní jedno hloupé a přitom tak mocné slovo, že dokáže zastínit všechny ostatný myšlenky, v době kdy to budou nejméně čekat, se otevře okno. Najednou. Z ničeho nic *prásk* a okno se rozrazí. Z nočního ticha se ozve mocný řehot a do okna se nakloní koňská hlava. Hlava bílého koně s křídly šedé, postupně se ztemňující barvy. Barvy nehtů pubertálních emčat - černé. A hned po ní vstoupí do místnosti muž se střílnou pověšenou na rameni. Jeho zlaté vlasy budou vlát v nočním větru při slovech "Odpusť, že jsem nepřišel dříve. Ale víš, já jen čekal až se zbavíš svých plyšáků..., strašně jsem žárlil a teď to potupně přiznávám. Nechceš se projet princezno?" a ony jen unešeně vydechnou "Odpouštím ti." a přikývnou na souhlas k projížďce se sladkými úsměvy při pohledu do jeho očí. Odevzdaně s trochu podlamujícími se koleny nastoupí na pegase za pomoci prince, chytí se ho kolem pasu a hlavy položí na jeho mužná záda, Kůň se triskem rozeběhne a jediným prudkým odrazem se ocitne na temné obloze poseté hvězdami.
A všechno bude přesně tak jak se o tom po nocích zdávalo malým osamělým holčičkám...




"ímou" photos (?)

2. srpna 2011 v 16:20 | Annx_X |  V náručí objektivu
Po nějaké době jsem se rozhodla, že by nebylo od věci hodit (stejně jako to děláme do koše) do mé temné sluje také pár nanicovatých fotek. Jistě, pár jich tady mám, ale na všech jsem příliš roztomilá a to mne nebaví...
Zde je máte, jsou ponuré a... divné stejně jako jsem já. *Chí* hořím spokojeností! :3


Mazlivá plíseň aneb Pomsta grafitových úst

1. srpna 2011 v 16:19 | Sjetá Annx_X |  Výmysly ohavných brouků ~ Povídky
Cože je za téma týdne...?! Prosím?!
Takhle: Jsem nezajímavá asexuální postavička která v upadajícím a nezábavném filmu zvaném "puberta" dostala místo jako křoví vrtíc se na discotéce za hlavními postavami, což jsou týpek jménem "Blog.cz" a roštěnka kterou sbalil na stejném místě nazývaná iniciály jako "mrs. T.T"... jsem tichý vypravěč v levném a skoro nemoderním oblečení, který přihlíží tomu jak se za rohem po pár hodinách Blog.cz a mrs. T.T muchlují až nakonec, když se chystá slečna začít to o čem by to "správně" mělo být, Blog.cz sykne na T.T cosi ve smyslu, že je levná a odporná a ať toho okamžitě nechá. T.T se okamžitě uřáží a potom, co si zepředu uhladí krátkou sukni s volánky, odchází a nechává týpka samotného v uličce za diskotékou a sama jde zase zpět do víru hudby která všem hromadně kazí sluch a nikomu to nevadí. Blog.cz, který do sebe vkládal příliš velké naděje v oblastni statečnosti a který se snažil skrýt svůj stud, se cítí ponížený a má chuť se pomstít. Ale jak? Zapaluje si cigaretu balenou černým papírkem a dívá se jak z ní vychází uklidňující proužek bílého dýmu. Přemýšlí. V hlavě se pořád ještě dívá do flundřina obličeje s přemalovanýma očima, špatně hydratovanou pletí a příliš zvýrazněnými lícními kostmi čímsi růžovým. Jak se mstít někomu, po kom vlastně cosi chtěl, ale v jednu chvíli si uvědomil, že se vlastně trochu bojí pohlavního styku takovýmto způsobem...? Má se vůbec mstít? Jistěže ano, odpovídá si, ale není si v tom úplně jistý. V jeho myšlenkách je totiž něco, nad čím přemýšlí už pár let, ale vždy se ta věc projeví jen jako rychlé projetí obav v jeho břiše. Mysli!, napomene se, ale nic ho nenapadá ani po dvou cigaretách a usilovném přemýšlení.
Asi si zahraji na boha (jakožto tichý vyravěč na to mám právo) a pomůžu mu, řeknu si. Nemám sice žádný kouzelný proutek kterým bych se dotkla jeho hlavy a jako popel bych do ní sklepla horké nápady na věci s "lepším" koncem než končí pomsta, ale pořád si to tady vymýšlím já, že?
Po třetí cigaretě se rozhodne k činu. Jde ke dveřím discotéky a těší se na věc mezi kterou se rozhodoval, bál se jí a opovrhoval jí několik let svého života. Otevírá těžké dveře disco clubu a zevnitř se na něj vyvalý vlna hudby která je nesmyslně nahlas. Prodírá se davem tancujících lidí a ví, že dělá správnou věc. Najde mrs. T.T, popadne jí za ruku a vláčí jí k baru. U baru vysedává už pár hodin jeden mladík, bezvýznamný a na pohled stydlivý a on spolu s mrs. se k němu blíží rychleji a rychleji. Už jsou skoro u něj, Blog.cz cítí, že tohle, přesně tohle chce. Pustí mrs. tak prudce, že se slečna uhodí o barovou židli a úpěndlivě vyjekne.
"Tady si sedni a dívej se na to, pro co by jsi měla bejt dooprady uražená!", řekne jí skoro u obličeje. Blog.cz se s výdechem otáčí k ostýchavému týpkovi, vezme ho za ruku a vynutí si oční kontakt. Usmějí se na sebe a potom už jen Blog.cz cítí jeho jazyk v jeho ústech. Cítí, že něco z jeho života, něco co ho brzdilo a neúnosně omezovalo, to něco mizí a místo toho přichází konečný pocit jakéhosi vysvobození. Bože, jak úchvatný pocit ho zaplavil s objetím neznámého muže. Jak báječně se cítí s tím, že sliny které má v ústech se smísili se slinami pravdy a on ví a cítí se tak, jako by byl Kolumbus a objevil něco skrytého. Poklad jeho minulosti.
"Nechceš zajít někam, kde nám bude pohodlněji...?", zašeptá Blogu.cz do ucha Neznámý a Blog.cz přikývl na souhlas. Mrs. tam pořád ještě seděla a dívala se na ně se znechuceným výrazem a s cigaretou ve velkých grafitových ústech.
"Díky, že jsi mi pomohla konečně zjistit to, co jsem.", řekl jí Blog.cz s vděčností a zároveň se špetkou nenávisti v obličeji, to se však pokusil zakrýt lehkým úsměvem.
"To nestojí za řeč..." řekla s lhostejností T.T, potáhla si z dlouhé cigarety a poklepala mu na záda oprstenovanou rukou. "Tak půjdeme?", vyřkl Stydlín a zajel rukou do zadní kapsy kalhot jeho společníka. "Jistě" přitakal Blog.cz a naposledy se podíval do obličeje slečně T.T. V její tváři se zrcadlila jakási zlomyslnost a očekávání, ale na tím se Blog.cz už nechtěl pozastavovat. Prodírali se spolu vrtící se tlačenicí a potom co zabouchli těžké dveře, T.T se zavrtěla na barové židli a pomstychtivě se těšila z toho, jaké pěkné porno bude z toho, až započnou Blog.cz a ten Stydlín své dílo a až to kamerka připlácnutá poplácnutím mrs. na bundě Bloga.cz zachytí. Poručila si levný rum s kolou, vytáhla maličký mobil a zavolala svému příteli, že je kamera připevněná jednomu gayovi na bundě. Po chvíli přihlouplé konverzace přítel přisvědčil a do rána měli párhodinové porno nazvané "Sladká nevědomost". Mrs. T.T, její drobné nedokonalosti pleti, bujné poprsí a blond vlasy prodávali tohle potěšeníčko jako pomstu tomu, kdo nedokázal uspokojit tak malé nároky. Do smrti tíhla T.T těžkou nenávistí ke gayům a jako pomstu si je nahrávala na DvD a prodávala je spolu s přítelem v Sex shopu kousek za městem.

Dobrou noc.