Nesmím odejít, ale nesmím zůstat.

31. srpna 2011 v 2:13 | Annx_X |  Napsané narůstajícím šílenstvím
Přála bych si někam utéct.
Kéž by se jen někde v rohu mého pokoje objevil nějaký tajemný vír s konejšivým a uklidňujícím světlem kterým bych byla vtahována do jiného světa. Nechci umřít..., chci jen zmizet. Nebýt tady. V téhle dimenzi. Ve dvacátém prvním století. Utéct tam, kde se čas neurčuje zbytečnými a povrchními minutami, ba dokonce hodinami. Chtěla bych potichu žít ve svém severském světě, kde by mi vlasy čechral drsný ledový vítr, kde by nebylo sychravým mokrem poznat čiré slzy, kde bych EXISTOVALA v souladu s šedými ponurými mraky a zpěvem kamenů na skalách. Dokázala bych plynule mluvit i se staršími muži ze kterých mám v tomhle světě snad větší strach, než z velkých chlupatých pavouků (jak trapné přiznání...ehm xD). Tam, kde bych uměla létat. Tam někam, kde bych nemusela nenávidět. Kde bych se měla ráda. Kde bych měla přátele. Nebo... kde bych měla Kirinku a Yufy stále sebe...
Potřebuji nějakou skrýš. Daleko odtud. Od lidí, co si myslí, že jsem nenormální. Od těch, co věří tomu prolhanému psychiatrovi. Já jsem "normální"..., ale ne ve stanovených cestičkách normality všech ostatních. Nemám potřebu být jako všichni a proto patřím do vypolštářovaného pokoje s jedním oknem? To je nespravedlivé. Nemohu odejít někam pryč po tak dlouhé době, co jsem se nedostala z města. Nemají právo mne dát do psychiatrického zařízení jen proto, že mám jiný zvrácenější, temnější a beznadějnější pohled na svět. Ano, řezala jsme se. Ano, nedokážu mluvit tak, aby to ostatním vyhovovalo. Ano, miluji krev a bolest. Jsem taková. Proč bych měla patřit do ticha a do zatuchliny starých svěracích kazajek? Nemám potřebu se zabít... ač jsem měla, přiznávám. Avšak uvědomuji si - již velice jasně -, že kdybych odešla, byla bych zbabělá. Mluvil by ze mne strach (více, než z tohoto článku) který by mne naprosto oslepil.
Viděla jsem alternativu. Nebyl to boj o spravedlnost, ani zdaleka ne. Měl to být útěk z pout bezmoci. Chtěla jsem se vrhnout po hlavě do nicoty, zatímco by z otevřených žil odkapaly poslední kapičky krve. Zmizeli by sny. Vypařila by se touha po lásce. Vsákly by se slzy. Utichl by život. Za pár hodin by tělo započalo svůj rozklad...

"...plná suicidálního myšlení, cítící se nepochopená, nehodlající mluvit se svým lékařem, odmítající antideresiva. Má dlouhotrvající deprese, které, jak říká, započaly od konce listopadu 2010. ..."

Nesmím odejít, ale nesmím zůstat, běží mi hlavou když přemýšlím o tom, jak strašné bude, když se mi nepodaří změnit do konce září svůj pohled na svět...
Nepodaří se mi to.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 miss. Indecisive miss. Indecisive | Web | 31. srpna 2011 v 16:29 | Reagovat

Občas bych taky nejradši byla někde pryč, mimo tenhle svět. Škoda, že to nejde. Tak se aspoň ponořím do svýho světa snění, i když ani takhle se realitě nevyhnu.

2 Gabi Gabi | Web | 31. srpna 2011 v 19:06 | Reagovat

To znám,tyhle pocity kdy máš chuť nechat tenhle svět za sebou,tuhle realitu a lidi kteří se na tebe dívají jako na někoho z jiný planety.Ale něco mě tu pořád drží.Něco co mi bráním v tom, se v klidu vrhnout do nicoty.Nebo do vlastního světa kam by zamnou nemohli ostatní.

A i kdybys už byla někde ve vlastním světe,mohla by ses občas přijít podívat na nás,obyčejné smrtelníky,kteří mají rádi tvojí "nenormálnost" :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama