Říjen 2011

Baf

26. října 2011 v 12:44 | Anne
Kristova noho! Tolik prachu zde snad ještě nebylo! A těch černých vdov a jejich pavučin... ach, jak smutně zanedbané *kých* je to pravda.
________________________________________________________________________________
Možná... opravdu jen možná, mne včera v noci napadlo, že bych přeci jen mohla přidat nějaké to malé přesměrování do nedostinných končin zabydlení šílené Anne. Zdá se totiž, že opravdu nastala nová etapa mého života a myslím, že by byla škoda, kdybych vás mou novou noční můrou neprovedla. Proto se tedy naposledy nadýchejte zatuchlého vzduchu starého zápisníku a čelte smyšlenostem jejího Pomatenstva na nové adrese!

Plesnivějící rozloučení s prošlou minimální trvanlivostí

7. října 2011 v 11:37 | Annie - Frederick |  Napsané narůstajícím šílenstvím
Jsem anděl. Jsem zkoušený anděl a Bůh ode mne zřejmě očekává, že když on řekne, tak já klidně lehnu na podlahu a olížu podrážky jeho sandál. Jsem anděl, ale vykořisťovat se nenechám. Nejsem ta, co se nechá s přihlouplým, podlézavým úšklebkem naprosté oddanosti topit v záchodové míse vykořistění. Už ne. Ponaučila jsem se a už nemám potřebu nechat své ubohé prstíky pálit jen kvůli ubohým náznakům...eh...lásky. Nechce mne? Moje nebo jeho smůla? Jednoznačně má. Krutý osude. Ohyzdná lásko. Proklaté zvracení.
Nejsem krásná a jedinečná sněhová vločka, jsem stejný organický odpad jako všichni ostatní*, a tak to také zůstane. Popel jsme a popel zůstaneme. Nemilovaný zbytek špíny. Popel, který po nás zbyde potom, co zahoříme láskou k někomu, kdo si jí nezaslouží. Ubohé, opotřebované smetí. V mém případě kostnaté, neschopné pozřít cokoli bez náležitého pozvracení. Nemocná a špatně pochopená víla, která si raději vyřízla jazyk, než aby musela poslouchat hloupé poznámky ostatních na své názory. Maličký hloupoučký drobeček, mrtvolné tělíčko zármutku.
*Klub rváčů - Chuck Palahniuk

Ano - jsem chorá. Duševně i fyzicky, nezní to trochu opotřebovaně? Mé příběhy se splétají v jeden hrající tak depresivními nářky, že je jen těžko uvěřitelný. Četli jste si o utrpení, bolesti, hlouposti, lásce...a před dlouhou dobou o nemoci. Nemoc mého srdce je záludnější a já slábnu, moji drazí. Mé kosti křehnout, je jen otázkou času, kdy ze mne potáhne poslední, hnilobou páchnoucí výdech. O mé nemoci neví pár slečen a mne mrzí, že se to musí dozvědět zrovna tak nanicovatým způsobem. Nějakou dobu jsem nekomentovala Vaše báječné články a dost se za to stydím. Slibuji Vám, že jakmile mi bude lépe... okomentuji Vám co jen budete chtít. Ale to už bude v době jiného příběhu, který se sem, na mou milovanou Nepoužitelnou žárovku, nevejde. Došla jsem k rozhodnutí, že jí nesmažu, to ano, ale psát sem již nehodlám. Ví o mé skrýši příliš lidí, kteří nejsou tak šílení jako já a své "normality" využívají ke kopírování mých podlých, avšak originálních nápadů. Jestliže budete chtít můj nový, ještě nevzniklý blog, napište si a já se vám jistě brzy ozvu.
Jako stín se vám připlížím ke komentářům a zanechám Vám souřadnice místa ztroskotání mé maličkosti.

Sbohem, má drahá ponurá nepoužitelná žárovko. Byla jsi mi věrnou přítelkyní v beznadějných chvílích mého šílenství.

Na světě nemohou být dvě věci tak slizce kluzké, jako čas.

2. října 2011 v 2:33 | Annie |  Napsané narůstajícím šílenstvím
Sluneční paprsky dostávají medový nádech ospalosti... brzy bude větší zima která se bude jen tak nenápadně schovávat za teplými barvami podzimního listí. Víly, žijící v kmenech padlých stromů, potáhnou své štíhlé nožky namísto podkolenek nadkolenkami, přestanou šňupat Speed, Cocain, skončí s Heroinem a začnou si šít šatičky ze stébel seschlé trávy za zpěvu Emilie Autumn.
Těžknou mi víčka představou, že bude všechno stejně, stejně stereotypní jako každý předchozí rok který jsem byla nucena ve zdraví přežít.Tedy... jistě: já se měním (ze slušné, maličké slečinky s pobuřujícími názory, na sprostou, celkem milou avšak nezkrotně tupou a ošklivou hippie holku s dredy mající sklony k agresivitě oproti svému vlastnímu tělu...hm, až na divné, neprůbojné a vzrůstem snad ještě menší stvoření, než bylo na začátku tohoto velice chabého shrnutí), ale podmínky žití ne. Dobře: můj pohled na svět se mění, ale samotný svět je při hlubším zamyšlení monotónně nudný a donekonečna se opakující. Jara jsou jiskrná, báječná, mízou překypující. Léta buď horká, odporná a (pro mne) nešťastně zamilovaná, či sychravá, (pro mne) kouzelná a inspirující. Podzimy... ty mám za nejlepší. Podzim je roční období při kterém se můžu slunci dívat do tváře, aniž bych při tom musela křivit tvář znechucením. Dokáže zalít krajinu nečekaným teplem nebo se vám vysmát, když nechá promoknout vaše velice pečlivě vytvořené účesy (ano, ano... podzim se mi nejednou vysmál). Dovolí vám sedět v depresích na lavičce za jeho ponurého počasí, či vám ledovým větrem profoukne myšlení a následně ho přemístí do jiných, možná radostnějších sfér. A zima? Zasype vás bělostným sněhem...nebo utopí v globálním oteplováním vyvolané břečce. Rozežere drahé botky solí a naplive vám do tváře deštěm podivné konzistence a odporného pachu, či povolí vašim tělům stavět neforemné postavičky na loukách za sledování rudých červánků třeskuté zimy. A to je vše. Stále dokola... jako v případě, kdy se špatně promazané brzdy kolotoče zadřou a kolotoč se točí tak dlouho, dokud na sebe "cestující" nezačnou vzájemně zvracet různobarevné lepkavé směsice zbytků cukrové vaty a žaludečních šťáv.
Život poklidně a naprosto nevzrušeně ubíhá, den za dnem, z odporně horkého počasí do ubrečeného a chladného. Já pořád ještě nepřišla na řešení hádanky "Proč je havran jako psací stůl?", ačkoliv nad ní dumám už přes jedno roční období (tzv. odpověd, jež zní "Nemám tušení!", shledávám jako nedostačující), západ slunce šeptá o naději ve sníh, ale je již jistě zbytečné věřit tomu proklatému podvodníkovi jeho chabě znějící sliby. Osmi set stránkové knížky o navrácení ztracených let promarněného života tvoří společníky jedné osamělé formě bytí při sychravých večerech a čas, který maže vzpomínky na dobu pějící o lásce, víře v přátelství, míru a věrnosti pestrým barvám v záchvěvech stahů svalů při každodenním přídělu smíchu, pouští krajkový kapesníček na zem věčnosti a sám se ztrácí do komnat nenávratna. Fantazie dětí proděravěná červotoči známými též pod jmény televize a počítač, je už nedoceněným a zcela zbytečným materiálem pro příspěvek 21. století a úpadek představivosti je tedy dalším výrazem stereotypu. Hranice normality jsou nižší a nižší. Čekám, kdy tady přestane být místo pro někoho jako já - pro "blázny". Nebo..., že by už tady nebylo? Kdy přišel ten skok? V období ponurých nedělních jiter nebo snad v době, kdy si nový rok promnul kocovinou znavené oči ještě před tím, než se začal zbavovat ospalek výpadků paměti? Nevzpomenu si...

Není báječné jak nám život v tak nechutném světě protéká mezi prsty? Jak ale zaplnit čas přikládaný k životu něčím, co by nás těšilo a přesvědčovalo o tom, že možná přeci jen nejsme bídní červi zasloužící si jen ponižující skon? Hm... v zimě se zeptám té staré, obtloustlé kmotřičky, co krade cukroví... a pak vám to třeba - za pár století - řeknu.